| Generálny sponzor: |  |
Hlavný sponzor: |  |
|
I. „Máš ji?“ zeptal se trochu ustaraně Jarda. „Mám, - pořád!“ odsekl podrážděně Karel. Jardovi dělala lokalizace pokaždé problémy. „Tak už vyrazíme?“ „Ještě ne, vydrž, je málo vyděšená,“ Karel otevřel oči a krátce, aby neztratil soustředění, se podíval na svého kolegu. Někdy nechápal, jak ho mohli udělat sejvrem. Občas ho podezříval, že má menší schopnosti než lidi, které zachraňoval. Jarda trochu povolil staženou kůži v obličeji a netrpělivě se zavrtěl ve svém koženém křesle. „Tak mi řekni, až bude čas. Tuhle nechám tobě.“ „Jak jinak,“ pomyslel si Karel a zase zavřel oči, aby mohl sledovat stopu jejich budoucí klientky. „Tak fajn, už toho má plný kecky,“ ozval se do napjatého ticha Karel a odložil zesilovač. Jarda vyskočil a vrhl se ke dveřím. Nepatřil k lidem oplývajícím klidem. Vlastně byl pokaždé nervózní jako nějaká prvnička. Karel si otráveně odfrkl a vyrazil za ním. Před budovou se na okamžik zastavili a pozorovali vlnící se vzduch před sebou. Lepší místo pro svou kancelář by si už nemohli přát – byla přímo před pomníkem padlých hrdinů v centru Prahy. Nic netušící klienti jim padali přímo do náruče. II. Karel se bleskurychle vrhl k zemi. Kolem ucha mu prosvištěla zatoulaná kulka. Když proletěla, napočítal do tří a zvedl hlavu, aby se mohl rozhlédnout. Neměl rád druhou světovou válku. A už vůbec ne jaro čtyřicet pět. Mohlo se tu stát téměř cokoli. „Vidíš ji?“ zakřičel do všeobecného zmatku na svého kolegu. Orientace v prostoru byla zase Jardova specialita. Byl mistr v řešení nenadálých situací a v improvizaci. Vlastně se výborně doplňovali. V duchu se Jardovi omluvil a neoficiálně mu předal velení. „Ta má ale strach, skoro mě to porazilo,“ zakroutil Jarda hlavou, „krčí se támhle za tou hromadou trosek,“ ukázal před sebe. „Tak fajn, sebereme ji a vypadneme, nemám to tu rád.“ Jarda přikývl na znamení, že s ním souhlasí a oba se zvedli. Proběhli zdevastovaným náměstím a přidřepli ke schoulené ženě, kvůli které sem přišli. Byla mladá, blonďatá a k smrti vyděšená. Přelétla je pohledem a ještě víc se schoulila. Zřejmě v nich nedokázala rozpoznat své zachránce. „Nebojte se, dostaneme vás odtud,“ zakřičel jí do ucha Jarda. Nejspíš ho i přes to, že si zakrývala uši rukama, slyšela, protože zavrtěla hlavou na znamení, že v žádném případě. „Musíte nám věřit, my vám pomůžeme.“ Dívka znovu zavrtěla hlavou, tentokrát na znamení, že mu nevěří. „Na vysvětlování není čas,“ zakřičel jí do druhého ucha Karel a pevně jí zmáčkl ruku. Nikdy jim nevěřili a nikdy nechtěli spolupracovat. Ještě že měli Důvěrníček. Vymyslel ho nějaký geniální mozek patřící členovi Sdružení a Karel si nedokázal představit, jak sejvři pracovali bez něj. Důvěrníček fungoval jako jakýsi zesilovač a přesvědčovač. Nějakým záhadným způsobem (a Karel raději nikdy nepátral jakým) vpravil do příjemce pocit důvěry a odevzdání k vysílateli. Aplikace byla velmi jednoduchá. Agent si ho navlékl na prostředníček oválnou ploškou dovnitř dlaně a pak už jen stačilo, aby stiskl ruku trevlerovi, který mu vzápětí začal bezmezně důvěřovat. Karel ho několikrát odzkoušel i na své ženě, bohužel tento blažený stav trval pokaždé jen několik minut. Ale i tak to byla výborná věcička. Blondýnka na něj upřela nevěřícný pohled. Zřejmě nebyla zvyklá někomu důvěřovat. „Půjdeme?“ houkl na ní Karel a pomohl jí vstát. Obezřetně se rozhlédl a kývl na svého kolegu. Jarda mu kývnutí opětoval, pro jistotu se také obezřetně rozhlédl, a pak z pod saka vytáhl revolver. Znamenalo to, že mohou vyrazit. Karel se podíval na dívku, aby jí naznačil, že půjdou a málem se utopil v jejích očích. Takový pohled mu nedopřála ani jeho milovaná fenka Asta, pro kterou byl vším. Prudce se otřásl, aby zahnal mrazení v zádech a pevným krokem vykročil k místu, kde za šedesát let bude stát pomník vzdávající čest padlým hrdinům. III. Karel si povzdychl. Blondýnka na něho upírala nechápavé oči a tvářila se pochybovačně. Tatam byl její odevzdaný pohled plný bezmezné oddanosti. Podíval se do své upracované dlaně a potlačil nutkání stisknout jí ruku. „Podívejte slečno,“ ujal se vysvětlování Jarda. „Jediné, co by vám mohlo dělat obtíže je nedůvěra. A ta je vzhledem k tomu, co jste právě prožila, tak trochu… řekněme…“ „Pasé?“ navrhl Karel. „Ano, správně. Pasé,“ přitakal Jarda a vrhl na kolegu vděčný pohled. „Takže vidíte, že je to naprosto bez problémů.“ Dívka se na něho zkoumavě zadívala a naklonila hlavu na znamení, že i přes pasé nerozumí. „Vy,“ zapíchl Jarda ukazováček do těžkého vzduchu kanceláře, „jste trevlerka. To znamená, že můžete cestovat časem. Neptejte se jak,“ pospíšil si, když zpozoroval její nádech. „Podrobnosti a přesný princip neznáme. Víme jen, že je to vrozená lidská schopnost a souvisí to s určitou osobou na určitém místě v určitý čas. Propady – jak tomu říkáme – se nedají předpovědět –“ „Je to něco jako s počasím,“ vložil se do hovoru Karel, kterého osvítil duch příhodného přirovnání, „meteorologové mají určitou představu, jak se pohybuje oblačnost a všechny ty proudy a odhadnou počasí. Jistě jste si ale všimla, že je ta oblačnost dost často přelstí.“ Dívce se rozzářily oči. Konečně si ti dva naladili normální frekvenci. „Chcete tedy říct, že jsem se dneska propadla do minulosti a může se mi to stát kdykoli znovu?“ Oba agenti s úlevou přikývli. „Ale proč já? Co jsem udělala?“ „Neudělala jste vůbec nic. Nevím, jestli vás to uklidní, ale podobně postižených je asi půl procenta z celkové populace.“ Karel byl spokojený. Rozhovor se ubíral správným směrem. Blondýnky měl rád. Dobře se s nimi pracovalo. Dívka se zamyslela. Upřela svůj čokoládový pohled na velký globus na stole a neklidně se ošila. To poskytlo oběma mužům výtečnou příležitost důkladně si prohlédnout dlouhé, opálené nohy vykukující snad úplně celé z přívětivé minisukně. „Ale co budu dělat?“ zaúpěla konečně. Karlovi se na tváři rozlil spokojený úsměv. „Máte štěstí, slečno,“ oznámil jí. „Bylo naší povinností zachránit vás a bude naším potěšením nabídnout vám své další služby.“ „Vaše další služby?“ „Ano. Buď se staneme vašimi osobními sejvry nebo vás vašeho prokletí zbavíme teď hned a jednou provždy.“ „A to byste dokázali?“ vykulila na něj dívka oči. „Jistěže dokázali,“ usmál se na ní Jarda. IV. „Tak, tady mi to prosím podepište, na znamení, že souhlasíte se všemi sjednanými podmínkami i cenou, která je tady,“ zabodl Jarda ukazováček do papíru. Dívce se rozšířily zorničky. „Sto tisíc?“ vydechla, „to je hrozně moc peněz!“ „Když myslíte!“ pokrčil Jarda rameny. Dívka se na něho podívala. „Ale já tolik peněz nemám,“ pípla nešťastně. „To není problém, poskytujeme své služby i na splátky.“ „A s nulovým navýšením,“ upřesnil Karel. Dívka se na něho pochybovačně podívala. „Nechci vás strašit, slečno,“ Karel udělal významnou pomlku, „ale mohlo by se stát, že váš signál bude příliš slabý a my vás nedokážeme lokalizovat. Mohli by vás pak třeba postřelit nebo znásilnit. Zajisté jste slyšela vyprávění o ruských vojácích – ti si svou odměnu vybírali okamžitě…“ Podíval se na dívku, vydržel její pohled a pevným hlasem pokračoval. „Zajisté chcete mít děti,“ udělal pomlku pro případné protesty, „je možné, že vaše dítě nezdědí trevlerské schopnosti a pak by po vašem propadu zůstalo v původním časem bez ochrany mateřské dělohy. Umíte si představit, že by vaše malé, ještě nevyvinuté dítě bylo vyrváno z vašeho těla a –“ „Dobře,“ přerušila ho pobledlá dívka, „ukážete mi splátkový kalendář?“ V. „To s tou prázdnou dělohou vždycky zabere,“ potřásl Jarda hlavou, když za dívkou zapadly dveře. „Jo, to zabere,“ ušklíbl se Karel a zálibně si prohlížel podepsaný dlužní úpis. Jeho mercedes potřeboval nové gumy. „A nemyslíš, že to trochu přeháníme?“ Přece víš, že je to nesmysl –“ Karel odložil papíry a podíval se na svého kolegu. „Ne! To teda nevím!“ opáčil vztekle. Neměl rád to jeho svatouškovství. „Pokud vím, tak to ještě nikdo nevyzkoušel. Těhotný ženský jsou… jiný. Nikdy se nepropadnou.“ „No právě,“ vzdychl Jarda. „Co no právě?“ „Co když na to Sdružení přijde?“ „Přijde na co?“ „No, že si místo dvou účtujeme sto tisíc a neříkáme jim všechno.“ „Na to ty chudáci nikdy nepřijdou,“ mávl rukou Karel, „a i kdyby jo, tak co. V Německu nebo ve Francii berou sejvři pětkrát tolik co my. A u nás? Měli bysme jim být vděčný za dvacítku měsíčně? To ani náhodou!“ Jarda otevřel pusu, aby něco namítl, ale pak ji zase beze slova zavřel. Karel měl pravdu. Sdružení je nedoceňovalo, na to nebylo co říct. „A i kdyby, kde je psáno, že si nemůžeme otevřít vlastní podnik. Kdo potřebuje nějaký Sdružení a ty jeho zákony a pravidla!“ Karel potřásl hlavou a vstal. „Už je jedenáct. Nezajdeme na oběd?“ Ďalšie, už zverejnené poviedky: 1. poviedka: Detektiv 2. poviedka: MOONKiller 3. poviedka: Poselství z budoucnosti 4. poviedka: Boj o život: Vraždiace baktérie 5. poviedka: Archa 12 6. poviedka: Žerty stranou 7. poviedka: Drobná počítačová haluz :) |
Sci-fi poviedka roka 2010
Zasielanie poviedok: do 12. júna 2010
Domáca stránka súťaže
Sponzori súťaže
| Generálny sponzor | Hlavný sponzor | |
 |
 |
Sponzori:
tomkocur
efgh
Luksa
panklasik
Creshaw
Luksa
tryas
niename
pEpinko
charonme
buqa
kashel